backgroundImage
kategorie
počítadlo přístupů
online: 0
dnes: 0
celkem: 58774
LÉKAŘSTVÍ STARÉ INDIE

LÉKAŘSTVÍ STARÉ INDIE

0% (0 hodnocení)
199 Kč
katalogové číslo: 0071
autor:PhDr. Vladimír Miltner, CSc
doporučená cena:199 Kč
popis
parametry
ukázky a recenze
diskuze

Slovo autora:
            Doktor Čandrakiran, štíhlý muž s úzkým obličejem a hlubokýma očima, mi tiše řekl: „Nastydl jste a máte pěknou chřipku. Říkáme jí firangí flú, francká chřipka, protože ji tu dostane skoro každý Evropan.“ Rtuťové sloupce obou teploměrů, toho za oknem i toho, co jsem držel v podpaží, se chvěly kousek pod čárkou s označením 40 oC. „Jak jsem v tomhle vedru mohl nastydnout, doktore?“ „Snadno, jak vidíte,“ odpověděl doktor Čandrakiran. „Každý, kdo přijede do Indie poprvé, se domnívá, že když je horko, netřeba mu pod košilí trička. V nezvykle teplém podnebí se však snadno zpotí, pak vejde do podchlazen klimatizované místnosti – a je to.  Vaše vlastní košile se okamžitě stane ledovým obkladem na předehřátém těle. Výsledek je firangí flú.“

            Pohrabal se ve své lékařské kabele a podal mi jakési švýcarské prášky. „Třikrát denně po dvou a za pár dní to bude v pořádku.“ Poděkoval jsem a doktor Čandrakiran odešel. Sáhl jsem po šálku čaje a požil jsem první dávku léku. V tom okamžiku jsem postupně vrhl. Francká chřipka je totiž choroba komplexní. Bolí vás všechno: hlava, oči, hrudník, žaludek, střeva. Jíst nelze, protože všechno se okamžitě vrací na tento svět. Líbezný stav pacienta je provázen vytrvalým průjmem. Je to lahůdka.

        Nedostal jsem do sebe ani jeden ze švýcarských prášků. Vlastně dostal, ale nikdy tam nevydržel. Mocí se dral ven a taky toho vždy dosáhl. Následujícího dne jsem doktoru Čandrakiranovi sdělil tuto závadu v léčebném procesu a on řekl vlídně: „Tomu lze snadno odpomoci. Pošlu vám z domova několik betelových svitků a před každým užíváním jeden rozžvýkejte.“ Za chvíli po jeho odchodu se dostavil sluha a přinesl mi balíček. Dal jsem mu bachšíš a byl jsem zvědav.

        Vzal jsem si jeden betelový svitek, a když jsem ho rozžvýkal, spolkl jsem dva švýcarské prášky. Zůstaly tam neprostestujíce.

        „Řekněte mi, doktore,“ zeptal jsem se nazítří doktora Čandrakirana, „co jste to dal do těch betelových listů? Měly zvláštní svíravou chuť.“ Pár bylinek a dvě kapky výtažku z pryskyřice sosny himalájské,“ odpověděl doktor Čandrakiran prostě. „Je to prastarý prostředek. Nejstarší zmínka o něm, pokud vím, je v lékařském spise Bhédově z doby dávno před počátkem vašeho letopočtu.“

        „To je dobré,“ zasmál jsem se. „Nebýt toho Bhédy před staletími, nebyl by mi teď ten švýcarský lék platen!“

        Doktor Čandrakiran jen záhadně pokýval hlavou, sebral svou brašnu a opustil mne.

        Při další návštěvě mi doktor Čandrakiran přinesl dva silné svazky vázané v hrubém plátně. „Třeba si rád prohlídnete tyhle dvě učebnice všeobecného lékařství.“ Řekl jakoby nic. „Jsou to texty staré zhruba dva a půl tisíce let, možná i víc.“

        „Čaraka a Sušruta!“ zvolal jsem vzpomínaje na to, co jsem se před lety učil na Karlově univerzitě.

        „Ano,“ přikývl doktor Čandrakiran. „Vy je znáte!“

        „Neměl jsem ty spisy nikdy v ruce, ale vím, že existují.“

        „Takže teď si je můžete prostudovat.“

        Rozloučili jsme se a doktor Čandrakiran odešel. Uvelebil jsem se pohodlněji na lůžku a počal jsem číst.

A tehdy vlastně počala vznikat tato knížka.

LIDSKÉ TĚLO – OBRAZ KOSMU

        Tělo lidské bylo ve starověké Indii obecně  považováno za obraz vesmíru v miniatuře, za mikrokosmos. Z této filozofické představy vycházeli a na ní stavěli své teorie i staří lékaři. Zrovna jako vesmír, makrokosmos, i lidské tělo se skládá z pěti základních kosmických praprvků, totiž u Éteru, Větru (tj. Vzduchu), Ohně, Vody a Země. Tyto základní praprvky jsou v těle všelijak kombinovány a projevují se různě v jednotlivých tělesných orgánech, v nichž převládají a jejichž funkce zajišťují. Například Éter převládá v orgánech dutých, Vítr se projevuje v pohybech. Oheň ve vnitřní teplotě a v trávení potravy, Voda v tělesných tekutinách a Země v kostech a svalstvu. Činné prvky, Vítr, Oheň a Voda, působí v celém těle a na jejich vzájemné vyrovnanosti, řekl bych přímo součinnosti, závisí zdraví a život jedince.

        Tělesný Oheň je vykládán jako plamen, který může obíhat celým tělem, a také to činí, ale projevuje se především jako Žluč. Tělesná Voda je charakterizována jako Sliz. Avšak Voda není jen tak lecjaká voda – je to voda zvaná saumja, sómová, totiž míza; a sóma je halucigenní nápoj užívaný při védském rituálu, při obřadech, obětech a úlitbách. Sóma je také Měsíc, chladná hvězda a činnost tří základních tělesných látek, totiž Žluči, Slizu a Větru, v lidském těle je přirovnávána k funkcím Slunce, Měsíce a Větru ve vesmíru. Tělesný vítr, podobně jako ten atmosférický jev, vane a proudí hlavně cestami dýchacími a trávícími.

        Žluč, Sliz, Vítr, Čistota, Neklid, Temnota, pět smyslů a tělo – to je život, praví Sušruta.

        Tato věta je nesmírně obsažná, každý výraz je tu přímo nabit bohatým  významem, což si zaslouží aspoň stručného vysvětlení.

        Každá ze tří základních tělesných látek se projevuje v pěti formách a každá tato forma má své vymezené funkce. Vzhledem k tomu, že za příčinu a původ nemocí je považované porušení rovnováhy těchto základních tělesných látek, porušení jejich funkcí, tj. hypofunkce nebo hyperfunkce,  rozbouření jejich normální činnosti, říká se jim souhrnně a s posunem významu dóša; To znamená „zlo, vada, porucha“. Jsou to tedy jakési regulátory existence těla a jeho zdraví.

        Žluč (pitta) má patero žárů, jimiž vykonává tyto funkce: (1) v játrech a ve slezině proměňuje tělesnou mízu v krev, (2) v žaludku tráví potravu a vytváří tělesnou teplotu, (3) řídí srdeční činnost a vzbuzuje přání a tužby, (4) podceňuje a ovládá myšlení a v očích vytváří schopnost vidění, (5) činí pokožku schopnou hmatu a regulace tělesné teploty.

        Sliz (šléšman nebo kapha) má patero moků a dalo by se říci, že především ovládá a řídí humorální záležitosti, tj. „zavlažuje, maže, hojí, sytí a upevňuje“, jak píší naše staré texty. Sliz, nebo přesněji řečeno některý z jeho moků (1) v hrudi ovlivňuje triku, trojici, totiž oblast spojení hlavy a paží, jakož i zavěšení srdce, (2) v žaludku ovládá všechny tělesné tekutiny, (3) v hrdle řídí chuť, (4) v hlavě zajišťuje činnost sluchu a čichu, (5) v kloubech pak koordinuje pohyby.

        Vítr (váju nebo váta) má patero vanů: (1) v ústech dopravuje do těla vzduch a potravu, (2) nad klíčkem povzbuzuje a řídí dýchání a řeč, (3) v žaludku míchá potravu a rozdmýchává trávicí žár, (4) vyhání z těla exkrementy (stolici i moč) a u mužů sperma a u žen v patřičný čas měsíční krev a novorozence, (5) vane celým tělem, působí na oběh všech tělesných tekutin, zbystřuje vnímání a je hybnou silou tělesných pohybů vnějších a vnitřních.

        Z činnosti Žluče, Slizu a Větru vzniká a trvá sedmero tělesných složek: míza ze strávené potravy, krev z mízy obarvená v játrech a ve slezině, z krve maso, tuk, kosti, morek a konečně sperma, vždy to následující z předcházejícího. Ty všechny obsahují jeden společný element – vitalitu, životní sílu ódžas.

        V této souvislosti si připomeňme, jak se zvídavý Agnivéša ptal svého učitele Átréji Punarvasua na podstatu lidského těla. Položil mu tehdy několik otázek, na něž Átréja Punarvasu odpověděl velmi zevrubně. Hned první otázka a odpověď nás musejí zaujmout, uvědomíme-li si, že tato rozprava se odehrávala nejméně před půltřetím tisícem let. Agnivéša se zeptal z kolika prvků se skládá lidské tělo. Na to mu Átréja odpověděl, že ze šesti, totiž z Ohně, Vzduchu, Vody, Země, Éteru a Duše – pod pojmem duše mínili staří Indové vždy spíše vědomí. Ponecháme-li stranou tu duši nebo vědomí, které za nějaké hmotné prvky považovat nemůžeme, mohli bychom těch pět Átréjových prvků ztotožnit s pěti chemickými prvky, z nichž především se tělo skládá s uhlíkem, kyslíkem, vodíkem, dusíkem s stopovými prvky halovými. I Čakara sám píše, že tělesné buňky se skládají z uhlíku, kyslíku, vodíku a dusíku, jakož i z fosforu (jemuž se ve starší češtině říkali kostík).

        Čistota, Neklid a Temnota jsou tři kvalitativní složky hmotné přírody. Čistota je vlastní věcem čistým, jasným, průzračným. Sídlí v mysli, její  barvou je bílá, vzbuzuje dobro, působí radost, podceňuje šlechetné ctnosti, víru, odvahu, sebekázeň. Člověk ovládaný Čistotou bývá střední postavy, štíhlý, čistý na těle i na duchu, moudrý, silný a dožívá se vysokého věku. Neklid je vlastní pohybu a síle a je zdrojem neustálých podnětů pro ostatní dvě složky. Barva neklidu je červená. Neklid vzbuzuje egoismus, žárlivost, ctižádost a je charakteristickým rysem hrdinů. Člověk, v němž převládá Neklid, je vysoký, urostlý, vášnivý a energický. Temnota působí ochablost, zádumčivost a strnulost a pudí člověka k ukájení smyslových žádostivostí. Její barvou je černá. Tato kvalitativní složka je častá ve zvířecí říši; lidé, v nichž převládá, jsou menší postavy, tělnatí, tupí, zvířeckých sklonů.

        K tomu patří pět smyslů, totiž zrak, sluch, čich, chuť a hmat, a konečně tělo, pro něž při této příležitosti Sušruta použil termínu bhútátman, doslovně to, co je duší bytí, nebo to, co sestává z prvků – výklad tu může být idealistický, tak materialistický.

        Na jiném místě praví Sušruta: (Lidský) plod vzniká v děloze sloučením semene, čmýrné krve, prapodstaty a jejích přeměn. Vědomím obdařený (plod) je Vzduchem, (tj. Větrem) rozdělován, Ohněm vypékán, Vodou zavlažován, Zemí upevňován, Éterem vzrůstán.

        Prapodstata sestává z osmi projevů nejvyššího ducha Brahmana, totiž z pěti kosmických praprvků Země, Vody, Ohně, Vzduchu a Éteru a nadto z mysli, rozumu a ego (aham). Přeměn prapodstaty je šestnáct, totiž zase pět kosmických praprvků, patero čidel, patero činidel a opět mysl. Čidla odpovídající pětici smyslů; jsou to oči, uši, nos, jazyk a kůže. Činidla jsou ruce, nohy, hrtan, pohlavní orgány a vyměšovací ústrojí.

        Ale teď už se od této jakési „parahistologie“ konečně dostáváme k vlastní histologii a anatomii, k poznatkům a představám o lidském těle, jak je vykládá Sušruta podle svého mistra Dhanvantariho.

        Sušruta svědčí o tom, že anatomii studovali tehdejší medikové na mrtvolách připravených poněkud neobvykle. Tělo se nejdříve zbavilo všech výkalů, moči a nestrávené potravy, obalilo se vonnými a kořennými bylinami a uzavřelo do klece s hustým mřížovím. Klec s kadáverem se potom na sedm dní ponořila do mírně proudící vody. Pitva polorozloženého těla byla pak snadnější. Medkové tedy poznali složení těla dost podrobně, znali všechny vnitřní orgány, jenom jejich souvislosti jim občas unikaly. Dobře věděli, že pod kůží jsou svaly, úpony svalové, šlachy, kosti, klouby a takzvané nečistoty, výměšky a výměty. Hlavní vnitřní orgány tělesné jsou srdce a cévy, dýchací trubice, slezina, játra a dvě plíce, levá s dvěma laloky, pravá se třemi. Srdce je popisováno jak obráceně zavěšené poupě lotosové a považováno za sídlo vědomí; to tántrikové, ta dávná  tajuplná sekta, považovali za sídlo vědomí odjakživa mozek, přesněji řečeno mozkomíšní systém, centrální nervovou soustavu. Krevní oběh byl znám již tehdy, ale staroindičtí lékaři nepochopili správně  jeho skutečný princip; za hnací sílu proudící krve považovali tělesný Vítr, totiž jeden z jeho pěti vanů. Jiné vnitřní orgány  byly souhrnně označovány jako vaky nebo měchýře. Tak vak na nestrávené pokrmy je žaludek, vak na strávené pokrmy je ústrojí střevní, vak na plod je děloha; další vaky jsou močový měchýř a žlučník. S důkladností všem Indům vlastní, když už při pitvě našli žlučník, ten vak na Žluč, museli předpokládat také vak na Vítr a vak na Sliz, aby žádný z tělesných regulátorů nepřišel zkrátka. A předpokládali také nějaký vak na krev, což nebylo jen srdce, nýbrž zřejmě celá krevní soustava, neboť krev proudí stále celým tělem a v srdci vždy chvilku setrvá a pak zase proudí. Vak na Vítr je pravá plíce, ale vak na Sliz zatím nelze přesně identifikovat; nejspíš by to mohla být levá plíce. O vaku na Žluč, o žlučníku, píše Sušrutův komentátor Nágárdžuna doslovně: Žluč je uložena pod játry ve vaku, který má tvar hrušky. Vychází z něj trubice, jíž přichází žluč do potravy; není-li zapotřebí, zůstává žluč ve vaku.

        Shledáváme, že staroindický pojem vaku je velmi široký. Je to zkrátka jakékoli receptaculum na různé obsahy plynné, tekuté i tuhé, receptaculum malé (žlučník), velké (plíce), dlouhé (střeva). Sušruta píše, že muži mají střeva dlouhá tři a půl vjámy a ženy o půl vjámy kratší.

Sušruta praví:
        Tak vzrostlý (plod), když nabude paží, nohou, jazyka, nosu, uší, hýždí a dalších údů, získá název tělo. A to má šest částí: čtyři končetiny, trup a hlavu. A toto jsou údy: lebka, břicho, hřbet, pupek, čelo, nos, brada, močový měchýř, šíje, ty jsou po jednom; uši, oči, obočí, spánky, ramena, tváře, podpaží, prsa, slabiny, varlata, boky, hýždě, kolena, lokty, paže, stehna a další jsou po dvou; dvacet prstů; o tělesných otvorech promluvíme (později). (Dále) jsou to kůže, obaly, součásti, nečistoty, tělesné regulátory, játra, slezina, levá plíce, pravá plíce, slepé střevo, srdce, vaky, střeva, ledviny, tělesné otvory, šlachy, blány, výrůstky, provazce, uzdičky, spoje, švy, kosti, klouby, nervy, svaly, smrtné pletně, žíly, tepny a pohony. Kůží sedm, obalů sedm, vaků sedm, součástí sedm, sto sedm žil, sto pět svalů, devět set nervů, tři sta kostí, dvě stě  deset kloubů, sto sedm smrtných pletní, dvacet čtyři tepny, tři tělesné regulátory, tři nečistoty, devět tělesných otvorů, šestnáct šlach, šestnáct blan, šest výrůstků, čtyři provazce, sedm uzdiček, čtrnáct spojů, čtrnáct švů, dvacet dva pohony, dvě střeva, to ve stručnosti.

        U některých jednotlivostí tu je nutno se pozdržet. Co je to například sedm kůží? Snad by bylo lépe zanedbat přesnost překladu a říci spíše sedm vrstev kůže; vznikají při vývoji plodu podobně,jako se na povrchu mléka tvoří škraloup – tak si to představují staří Indové. Sušruta o těchto kůžích praví:

        První jménem jasná odráží všechny barvy a patero odstínů, mírou (tloušťky) osmnáctina (zrnka) rýže a sídlo malomocenství a bolestivých vyrážek. Druhá jménem rezavá, mírou (tloušťky) šestnáctina (zrnka) rýže a sídlo pih a mol. Třetí jménem bílá, mírou (tloušťky) dvanáctina (zrnka) rýže a sídlo vyrážek, pupínků a kozlí tváře. Čtvrtá jménem měďná, mírou (tloušťky) osmina (zrnka) rýže a sídlo ekzémů a (jiných) dermatóz. Pátá jménem hmatová, mírou (tloušťky) pětina (zrnka) rýže a sídlo vyrážek a pupínků. Šestá jménem rudá, mírou (tloušťky zrnko)  rýže a sídlo varikokély, zduření žláz, polypů, kožních výrůstků, elefantiázy a strumy. Sedmá jménem svalodržná, mírou (tloušťky) dvě (zrnka) rýže a sídlo řitních píštělí, abscesů a hemoroidů. Co se ukázaných měr týče, to na masitých údech, nikoli na čele  a na malíku atd.

        K tomu komentátor praví, že i když se kůže dělí na dvě vrstvy, totiž dermis (corium) a epidermis, přece je snadno rozeznat, že mají dvě a pět vrstev, a to je těch Sušrutových sedm. A jen pátá vrstva, hmatová, cítí tlak, bolest, chlad a teplo. Podle našich poznatků je vrstev osm; Indové však tehdy neměli mikroskop.

        Obaly a součásti jsou spolu v nerozborné souvislosti: každá součást má svůj obal, pouzdro, endotel nebo epitel – tady se ovšem staří lékaři pouštějí přímo do mytologie. Těch sedm součástí podle Čaraky a Sušruty jsou svaly, krev, tuk, maz, výměty, žluč a sémě. Pozdější mudrci, zejména Hémačandra z 12. století,uvádějí mízu, krev, svaly, tuk, kosti, morek a sémě, tj. místo mazu, výmětů a žluči mízu, kosti a morek. To už je přece jen o něco přijatelnější.

        Na počátku těhotenství vznikají z matčiny krve játra a slezina plodu; tehdy už se vědělo, že játra a slezina souvisí s tvorbou krve. Z krevní pěny vznikají obě plíce a z krevní usazeniny červ, processus vermiformis. Ze součinnosti krve, Slizu, Žluči a Větru pak vznikají střeva, konečník  a močový měchýř. Z přeměny mazu, krve a masa vzniká jazyk, a když se k tvorbě připojí Vítr, vzniknou svaly. Přidáním tuku vzniknou cévy a dalším žárem Žluči vzniknou nervy a potom vaky. Z krve a tuku ledviny. Z masa, krve a  Slizu srdce. Nalevo od srdce je slezina a levá plíce, napravo játra a pravá plíce. A srdce je sídlo vědomí, protože když se zahalí temnotou, bytosti spí. Tak si to představuje Sušruta. Srdce co sídlo vědomí, to je pradávná tradiční představa Indů.

 Srdce v těle zavěšené
jako lotosové poupě
rozkvetlé je v bdělém stavu,
při spánku se uzavírá.

        Zvláštní kategorií jsou ve staroindické anatomii tělesn otvory. Podle Sušruty: Uši, oči, ústa, nozdry, řiť, močový vývod (to je) devět otvorů tělesných ven ústících u mužů; u žen taktéž a (nadto) tři: dvě bradavky prsní a pochva.

        Šlach v lidském těle napočítali staří lékaři šestnáct: po čtyřech v nohách, v pažích, v šíji a v zádech. Nožní a pažní šlachy se rozvětvují do prstů a končí nehty. Šlachy ze šíje udržují ve správné poloze srdce a další vnitřní orgány a vedou až do pyje. Zádové šlachy procházejí hřbetem a upevňují nahoře hlavu a dole hýždě.

        A podobně nepřesně hovoří Sušruta dál o blánách, výrůstcích, provazcích, uzdičkách, spojích a švech. Zajímavější je jeho pasáž o kostech. Praví doslovně: Védavádinové tvrdí, že kostí je tři sta šedesát, ale podle chirurgických spisů je jih toliko tři sta. Z toho sto dvacet v končetinách, sto sedmnáct v trupu a nad ním šedesát tři. A to je dohromady tři sta kostí.

        Ve čtyřech končetinách lidského těla je tedy podle Sušruty celkem sto dvacet kostí, což odpovídá našim poznatkům.Týž počet pro končetiny uvádí i Čakara, ale v podrobnostech se liší; například počítá patnáct prstových kůstek na jedné končetině, tj. tři pro každý prst, i pro palec. Čakara mezi kosti počítá nejen zuby a nehty, ale také „lůžka zubní“ a „lůžka žeberní“, což obohacuje kostru hned o dalších sto osm „kostí“ – a tu je i s chrupavkami i chrupavčitými útvary zdroj tak značného rozdílu v počítání.

        Odedávna byla vžita také velmi originální představa o takzvaných marmanech, smrtných pletních, neurovaskulárních plexech; jsou to choulostivá místa lidského těla, kde jsou soustředěny zvlášť citlivé svaly, cévy, nervy, kosti nebo klouby. V lékařských spisech bývají vždy pečlivě vyjmenovány, ale nikde jsem se nedočetl, proč jsou tak choulostivé. Je to asi výplod jakési magické empirie.

        Podle Dhanvantariho a Sušruty a dalších klasiků je marmanů přesně sto sedm: v končetinách,  o jedenácti, v břiše tři, v hrudi devět, v zádech čtrnáct a nad klíčkem sedmatřicet. Na devatenácti marmanech je zranění smrtelné okamžitě, při zranění některého z dalších třiatřiceti nastává smrt až později. Tři marmany jsou smrtelně zranitelné i bez proniknutí zbraně dovnitř, například tupým úderem, a pokud zbraň, například šíp, pronikne dovnitř, je životu velmi nebezpečné ji vyjmout, tj. operativně odstranit. Zranění čtyřiačtyřiceti marmanů působí ztrátu vědomí a smyslů a osm ostatních marmanů jsou místa velmi komplikovaných a nebezpečných zlomenin. Pro zajímavost si je vyjmenujme, třebaže mnohé z nich lze identifikovat jen cum grano salis: konečník(tlusté střevo), močový měchýř, pupek (žaludek a tenké střevo), srdce, osm krčních cév (tzv. matiček), dva marmany za švem kosti lícní a spánkové, čtyři cévní nebo nervová spojení v očích, uších, nose a jazyku, temeno; čtyři středy dlaní a chodidel, čtyři marmany v zákolení, dva marmany „na dva prsty pod bradavkami prsními“,  dva marmany „na dva prsty nad bradavkami prsními“, dvě „trubice na Vítr v hrudi“ (mízový hrudní?) dva marmany „na čtyři prsty pod jamkou podpažní“, dva marmany uprostřed hýždí, dva marmany pod ledvinami nad kostmi kyčelními, dva marmany v oblasti ledvin, dva marmany po stranách páteře zhruba uprostřed torakální oblasti, pět lebečních švů(?); dva marmany nad spánky, jeden marman na čele mezi obočím; čtyři marmany na bříšku palců, dvě číšky, dva lokte, čtyři marmany na tři prsty vpředu nad nadloktím a vzadu nad zákolením“, čtyři marmany ještě o něco výš (asi vprostřed), čtyři marmany v podpaží a ve slabinách, perinaeum a ligamentum anococcygeum (?), dva ramenní klouby, dva marmany v místech „sakrálních dolíčků“ (kakundara), dvě lícní kosti, dva marmany uprostřed lopatek, dva marmany na krkavicích, dva svaly lichoběžníkové, dva obratle atlas a čepovec, dva marmany za ušními lalůčky, dva marmany na horním rtu u vnějšího okraje nozder, dva marmany u vnějších koutků očí, dva spánky; čtyři marmany na spodku zápěstí a na spodu pat pod kotníky, dva kotníky, dvě zápěstí; z nich některéjsou (velikosti) na jeden prst, na dva, na tři, jako důlek v hrsti a ostatní jsou půlprstové.

Uvědom si tyto míry
před začátkem operace,
neboť všechny smrtné pletně
jemné jsou a zranitelné.
Třeba výborný je chirurg,
přece bedlivě dbát musí
smrtných pletní pacienta;
zabrání tak komplikacím.

Člověk, který ztratí ruku,
ještě proto neumírá,
jako stromek dál si roste,
i když useknou mu větev.
Avšak člověk, jenž je zraněn
v některé ze smrtných pletní,
nevyhnutně jak strom zmírá,
jemuž přeseknut byl kořen.

Diskuze je prázdná.
přidat příspěvek do diskuze
K produktu zatím nikdo recenzi nenapsal

X
Tento e-shop využívá cookies a bez jejich použití není schopen fungovat. Nesouhlasím s použitím cookies na tomto e-shopu (zobrazí se prázdná stránka).